Plemena koní
Andaluský kůň (PRE)
Koně byli do Španělska dováženi z východního Středomoří, od germánských kmenů a pak s invazí muslimů. Andaluský kůň pochází se sluncem vysušovaných oblastí jižního Španělska, Andalusie. V 16. století se stal oblíbeným jezdeckým koněm evropských panovníků a významných jezdeckých mistrů, včetně Angličana Williama Cavendishe, vévody z Newcastlu. Přímým potomkem Andaluského koně je lipicán a k dalším evropským plemenům ovlivněným andaluskou krví patří frederiksborský, frízský a connemarský kůň. O přežití andaluského koně v průběhu staletí se zasloužily mnišské řády, především řád kartuziánů. Kartuziáni se snažili zachovat čistou linii chovu, proto jejich koně dosahovali těch nejvyšších kvalit.
Je vysoký 155 až 164 cm, s výraznou hlavou, často s lehkým klabonosem, dlouhá hříva a ocas, silný lehce klenutý krk, ocas nízko nasazen a nesen, barva bílá s příměsemi, jen vzácně černá, častěji jsou hnědáci.
Je využíván pro drezuru - španělskou školu, pro koridu, ale také pro kočáry i shánění dobytka, rekreace, parkur (skokové soutěže). Je vhodný pro tzv. vysokou drezuru.
Andaluský kůň měl značný vliv na chov mnoha známých plemen. Blízce příbuzní jsou mu např. Lusitánský kůň, Alter-real, Fríský kůň, Lipicáni, Starokladrubští koně, i několik německých plemen.
Hispano Arab
Hispanoarab se chová v Andalusii přibližně od roku 1800. Současný standard plemene byl vydán v roce 2002 a upraven v roce 2005. Od roku 2008 plemennou knihu vede chovatelské sdružení Union Española de Ganaderos de Pura Raza Hispano-Árabe (UEGHá).
Hispanoarab je kůň s dobrými proporcemi, harmonický, dělá dojem arabské štíhlosti s lehkými chody. Vzhledem k původu plemene existují značné rozdíly ve vzhledu, což však samo o sobě nepředstavuje důvod pro vyloučení z registrace. Obvykle je šiml povoleny jsou všechny barvy vyjma strakoše.
Hřebci mají průměrně v kohoutku 158 cm klisny 155 cm a 400 kg.
Jsou to koně nesmírně temperamentní, oproti PRE mívají prostornější méně výrazné chody. Jejich charakter je přátelský, jsou vzrušivější, ale velmi dobře spolupracují, jsou inteligentní.
Používají se pod sedlo ve všech jezdeckých disciplínách, výborní jsou pro vytrvalostní ježdění, treky.
Lusitano
Název lusitánského koně pochází ze starého latinského názvu Portugalska - Lusitania. Oficiálně se oddělil jako samostatné plemeno od PRE v r. 1966. Obě plemena si jsou velmi podobná. Mají stejný genetický základ, v obou koluje krev berbera i plemene sorraia. Lusitano má mnoho vlastností jako andaluský kůň, má ale výrazněji klabonosou hlavu a postrádá jeho ušlechtilost.
Lusitánský kůň má ve srovnání se svým španělským příbuzným, andaluským koněm, více skleněnou záď a níže nasazený ocas. Hlava je dlouhá s klabonosným profilem a velkýma očima. Silný krk je klenutý a na plece nasazený v širším úhlu, což vytváří dojem vzpřímenosti a vznešenosti. Plece jsou silné a strmější, díky čemuž má kůň vysokou akci nohou. Tělo má krátké, hrudní koš klenutý a bedra široká a silná. Hříva a ocas jsou bohaté, jemné a vlnité. Výrazně dlouhé holeně přispívají k tomu, že Lusitano působí "nohatým" dojmem. Jinak jsou ale kosti končetin kvalitní. Lusitano se vyskytuje ve všech základních barvách, ale převládají bělouši, dále hnědáci a vyskytují se i plaváci a ryzáci. Dříve se objevovali i strakoši. Tito koně se vyznačují přizpůsobivostí, dobrou jezditelností a chody s vysokou akcí.
Marismeño
Marismeño je ohrožené plemeno a jedno z nejstarších v Evropě. Je původem z bažin řeky Guadalquivir ve španělské Andalusii. Aktuální populace existuje převážně v národním parku Doñana, což je přírodní rezervace močálů, písečných dun a mělkých potoků o rozloze 543 km. Předkové Marismeña byli primitivními iberskými koňmi, kteří v této oblasti žili již před 20-30 000 před naším letopočtem. Tito koně absorbovali mnoho vlivů, jak do této rušné oblasti Španělska přicházely civilizace, včetně Keltů, Římanů, různých germánských kmenů a Púnů a Maurů (oba ze severní Afriky). V důsledku toho se Marismeño stal předkem dalších iberských plemen.
Jsou to jedni z nejstarších "honáckých koní" v západním světě a postupy manipulace s dobytkem, které používají farmáři v této oblasti, jsou považovány za skutečného "předchůdce" praktik amerického kovboje. Asociace chovatelů skotu Marismeño hraje obrovskou roli při ochraně koní Marismeño, které byly uznány jako plemeno až v roce 2003. Moderní plemenná kniha byla založena až v roce 2012! Každý rok v červnu La Saca de las Yeguas (festival "Out of the Mare") tito koně provádějí posvátnou pouť z národního parku Doñana do města Almonte a poté jsou vystaveni v nedalekém městečku Rocio. Během tohoto festivalu jsou koně požehnáni knězem, a farmáři třídí klisny podle jejich majitelů. To jim umožňuje kontrolovat stav svých koní a podle potřeby o ně pečovat. Koně jsou rozděleni do 4 stád, a každé má svého hřebce - plemeníka. Díky svému divokému životu na bažinách a částečně díky nedávným organizovaným šlechtitelským snahám se podařilo udržet velkou genetickou rozmanitost. Marismeño zůstává jedinečně přizpůsobeno bažinám, ve kterých žije, a je tím odlišný od svých nejbližších příbuzných, Andalusianů a Retuerta .
Vlastnosti Marismeña jsou podobné rysům andaluských a jiných iberských plemen. Výška je kolem 145 cm a vykazují obrovskou škálu barev, ačkoli plné barvy jsou normou. Mají rovnou hlavu a silnou postavu se širokým hrudníkem, pevnýma, ale jemnýma nohama, širokými kopyty a mocnými plecemi. Jsou známí svou pracovní morálkou, inteligencí, odvahou, přizpůsobivostí a ohromující odolností.
Používají se v různých disciplínách, zejména v práci s dobytkem. V současné době je v plemenné knize zaregistrováno jen něco málo přes 1 200 Marismeños, což z nich dělá ohrožené plemeno. Jejich budoucnost závisí na pokračující existenci jejich rodných bažin.
Menorquín
Je iberské plemeno pocházející z ostrova Menorca, který leží východně od kontinentálního Španělska. Stejně jako ostatní iberská plemena, jako je PRE a Lusitano. Menorquin má silnou procento Barb krve a také arabské, protože chov byl ovlivňován díky dlouhému a komplikovanému vztahu mezi severní Afrikou a jejími evropskými sousedy. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že koně Menorquín nesou také plnokrevné pokrevní linie, které do něj vnesli Angličané v 17. století.
Specifický trénink vrcholí curbetou v kroku, při které se kůň zvedá do své plné výšky a poté několik kroků kráčí po zadních nohách. Speciální sedlo s pevnou zadní rozsochou umožňuje jezdci zůstat v bezpečí. Vzhledem k tomu, že tyto pohyby jsou běžným projevem síly a dominance mezi hřebci ve volné přírodě, trénují ve stylu jízdy Doma menorquina pouze hřebci.
Menorquínští koně jsou vždy černí a jsou povoleni pouze malé bílé znaky. Obvykle mají mezi 150 a 160 cm a mají štíhlou, ale silnou postavu. Jejich pohyby jsou plynulé vyvážené, lehké a výrazné, díky čemuž jsou pohodlní při jízdě a ideální pro drezúru. Mají klenutý, dobře osvalený krk, bujnou hřívu, krátký a nosný hřbet. Jsou velmi vhodní pro klasickou drezůru, ochotní k práci.
Španělský sportovní kůň (CDE)
Jde o všestranného koně, kde chovatelským cílem je sportovní výkonnost. Obvykle je ke šlechtění využíván PRE a anglický plnokrevník anebo některé z evropských sportovních plemen (holštýn, traken...).
Španělský sportovní kůň se nevyznačuje speciální morfologickou charakteristikou, a proto neexistuje žádný standard plemene, ale je definován zápisem do plemenné knihy, který může být při narození, protože jeho rodiče jsou zapsáni v plemenné knize, nebo jej k tomu opravňují sportovní výsledky. Podobně mohou být pro import registrováni koně dříve registrovaní v zahraničních sportovních plemenných knihách.
Využitelnost je velmi různorodá,
jeho výsledky ve sportu ať již drezůře, parkuru, vytrvalosti či všestrannosti, jsou
stále viditelnější.
CHCETE SI SPLNIT SVŮJ SEN O ŠPANĚLSKÉM KONI?
Podívejte se právě teď na naši nabídku!